Předem děkuji za Váš čas a za vaše odpovědi. Ještě než se budeme bavit o Rumunsku, zkuste se prosím na začátek krátce představit a říci pár slov o sobě.
Je mi 46 let a bydlím v Praze, již 28 let pracuji ve státních službách, ale nebylo tomu tak vždy. Po vyučení jsem pracoval jako mechanik pro stroje a zařízení v tehdejší brněnské TESLE. V Brně jsem až do svých 18 let bydlel a stále tam jezdím navštěvovat své rodiče. Následovalo maturitní studium a dvouletý pobyt v Nitře, stěhování do Vyškova, Příbrami a až poté do Prahy. Studium managementu a poté absolutorium studia Juridica na právnické fakultě UK Praha.
V běžném životě, mimo zaměstnání a oficialit, používám pseudonym Brian Storker, pod kterým jsem napsal pokračování románu Dracula. Občas i přednáším na různých literárních festivalech, či školách o tématu Dracula: Mýtus, nebo realita? kde posluchačům přibližuji nejen literární postavu upíra Draculy, ale i skutečného Valašského knížete Vlada III. Draculea Tepese. Musím říci, že mé přednášky o Rumunsku a jeho historii se setkávají s velice pozitivními reakcemi. Posluchači měli možnost mé přednášky navštívit nejen v Praze, ale třeba i ve Varnsdorfu, nebo v Moravské Třebové.
Je mi ctí, že v roce 2013 mne baronka Elizabeth Miller přijala do organizace Transilvanian Society of Dracula – Canadian Chapter. Čestný velvyslanec Francie v Rumunsku, Jeho Excelence markýz Jean-Noel Raynaud mne dokonce v roce 2015 jmenoval baronem a Čestným ambasadorem Sdružení na ochranu práv Rumunů v České republice.
Začněme od začátku. Vím o Vás, že máte velice kladný vztah k Rumunsku. Zajímalo by mě, jak jste si vlastně vybudoval svůj vztah k tomuto státu a jestli si ještě vzpomínáte na svůj první kontakt s touto zemí?
Velice mne zajímá vše, co se týče záhad a tajemna. Několikrát jsem četl světově proslulý román Dracula od irského spisovatele Brama Stokera. Musím přiznat, že styl Mistra Stokera mne naprosto uchvátil. Obdivoval jsem, jak bravurně popsal rumunskou krajinu a místa, aniž by je sám kdy osobně navštívil. Pokaždé, když jsem knihu dočetl, bylo mi líto, že nepokračuje, že děj je ukončený a žádný nový příběh nenásleduje. Zatoužil jsem místa popisovaná v knize osobně poznat. Má tužba se stupňovala s každým přečtením knihy a já jsem chtěl, kromě návštěvy těch tajemných míst, zjistit víc o skutečném Draculovi – knížeti Vladu III. Draculea Tepesovi. V České republice jsem již přečetl všechnu dostupnou literaturu, shlédl fotografie na internetu i v knihách a dokonce jsem se sám rozhodl, jen tak pro sebe „do šuplíku“, napsat pokračování románu Dracula.
Na rozdíl od Mistra Stokera, jsem však chtěl psát o skutečném knížeti Vladu Tepesovi a zároveň jsem chtěl popisovat skutečná místa spjatá s touto postavou. I když jsem prostředí, historii a postavu Vlada Tepese znal téměř dokonale z literatury a fotografií, rozhodl jsem se tato místa navštívit osobně.
Poprvé jsem rumunsko navštívil ještě jako náctiletý, kdy jsem s rodiči touto zemí projížděl do Bulharska naší obytnou AVIÍ na dovolenou. Tehdy jsem se však hlouběji o tuto zemi ještě nezajímal.
Dokážete vyjmenovat hlavní důvody toho, proč se Vám Rumunsko tak zamlouvá a proč se o tuto zemi tolik zajímáte?
Víte, paní spisovatelka Jenny Nowak mne varovala, že pokud pojedu jednou do Rumunska, nebudu už moci nikdy jinak, než že se tam rok co rok vracet. Říkala, že Rumunsko je jako droga. Po letech musím uznat, že paní spisovatelka Nowak měla pravdu.
Román Dracula je výjimečný mimo jiné i tím, že je inspirován skutečnou historickou postavou Vlada III. Draculea Tepese. Při studiu jeho života a míst s touto postavou spjatých jsem nenarazil jen na spoustu odpovědí, které jsem chtěl znát. Narazil jsem i na spoustu otazníků a záhadných příběhů, které jsou historicky doložitelné ať již kronikami, nebo doloženými listinami. Díky tomu jsem, mimo jiné, poznal i historii Rumunska, jeho překrásné památky a hrdinné panovníky, bylo mi umožněno nahlédnout i do míst a do dokumentů, které jsou pro ostatní ukryty. Rumunský lid může být, a mohu prohlásit, že i je, na svou historii a tradice právem hrdý.
Rumunsko je země mnoha tváří. Co je podle Vás v současnosti největším plusem a naopak největším mínusem země?
Rumunsko je skutečně překrásná země s nádhernými historickými památkami, nedotčenou přírodou, křišťálově čistými řekami a úchvatnými horami. Navíc legenda o Draculovi přímo vybízí k návštěvě této země. Do Rumunska jezdím od roku 2008 každý rok a je to skutečně balzám na srdce i duši, je to skutečná dovolená v místech, kde jakoby se zastavil čas. Není kam spěchat. Své si zde najdou jak milovníci vysokohorské turistiky, tak vyznavači slunečných mořských pláží či milovníci historických památek.
A největší mínus? Snad její velikost (smích). Poznat Rumunsko nemůžete pouze při jedné týdenní návštěvě. Chce to čas. A nebo mnohem delší dovolenou. Rovněž její socialistická minulost a s tím spojená její pověst je Rumunsku jen na škodu.
Rumunsko je výjimečné tím, že při návštěvě tohoto státu můžete během několika dnů vidět jak moře, tak Karpaty. Co upřednostňujete vy osobně? Kde raději trávíte dovolenou? Na pláži u moře nebo ve vysokých horách?
Já patřím mezi návštěvníky Rumunska, kteří si tuto zemi užívají. Vždy jedu osobním vozem, abych mohl navštívit co nejvíce míst, která se mi nesmazatelně vryla do srdce. Několik dní vždy strávím u moře v Mamai. Ubytování jsem měl v hotelech Sulina a Alcor. Ale posledních několik let vždy trávím pobyt v Mamai v hotelu Victoria. Je to skvělý hotel na výborném místě postavený kolmo k pláži, takže všechny pokoje mají výhled na moře. Navíc je situovaný v centru Mamai, kde je největší společenské dění, spoustu restaurací, barů, diskoték a obchodů. Pokoje jsou klimatizované, útulné a poskytují veškerý potřebný komfort pro pobyt na dovolené.
Cestou zpět se vždy zdržím na dva tři dny v Bucuresti, kde je mimo jiné v Parcul Carol zmenšená kopie Draculova hradu Poienari, který nechal postavit Rumunský král Carol I. na začátku XX. století u příležitosti Světové výstavy. Tato kopie se jmenuje Castelul Vlad Tepes din Bucuresti. V Bucuresti naleznete i zbytky původního hradu Curtea Veche, který nechal postavit a opevnit právě Vlad III. Draculea Tepes a tím vystavil Bucuresti „rodný list“. Najdete zde i Palatul Parlamnetului, který se pyšní tím, že je to druhá největší budova na světě, hned po americkém Pentagonu. Z Bucuresti vždy zamířím do Curtea de Arges, což je bývalé hlavní město Valašského knížectví a nejdete zde zbytky knížecího dvora, a překrásný monastýr jehož mozaika ve zdivu je umně vyrobena z oblázků řeky Arges. Právě zde nalezli poslední místo odpočinku všechna knížata a králové Valašska a Rumunska. V srpnu 2016 zde byla pohřbena i Rumunská královna, Její královská Výsost Ana. Curtea de Arges je rovněž „vjezdovou bránou“ na nejkrásnější silnici světa vybudovanou v 70. letech XX. století – Transfagarasan. Já jsem si jí pojmenoval, jako „Road to the heaven“ – cestu do nebes, neboť na jejím nejvyšším místě ve výšce více než 2500 m. n. m. se za příznivého počasí skutečně ocitnete jako v nebi, a můžete si sáhnout na mraky. Cestou po Transfagarasan můžete obdivovat úchvatné vrcholky hor, pasoucí se stáda ovcí na nekonečných horských lukách, mráz a hrůzu nahánějící zákruty mezi skalisky a neopakovatelné výhledy do údolí. Budete-li mít štěstí, uvidíte i medvědí rodinku, nebo osamoceného vlka. Navíc Transfagarasan vede kolem mého dalšího oblíbeného místa – skutečného hradu Vlada III. Draculea Tepese, který se nazývá Poienari. Pod ním je útulný penzion Cabana La Cetate, kde přímo naproti baru můžete obdivovat sochu Draculy na trůnu v životní velikosti. Všechny pokoje penzionu jsou moderně zařízené se samostatnou koupelnou a toaletou, TV se satelitem, klimatizací a balkonem, ze kterého je výhled právě na Poienari. Restaurace nabízí středoevropskou i pravou rumunskou kuchyni, posedět se dá jak uvnitř, tak i venku a právě zde máte jedinečnou možnost zažít pravou rumunskou grilovačku. Chcete-li však zažít pravou romantiku, je poblíž penzionu u řeky Arges krásné místo na stanování, kde si večer můžete rozdělat oheň a opékat špekáčky či slaninu. Stanovat všeobecně můžete v Rumunsku kdekoliv a spoustu míst podél silnic i v horách je pro stanování i upraveno. Nechybí zde ohniště a koše na odpadky.
Další místo, které nikdy nezapomenu navštívit a které je rovněž hluboko v mém srdci je Hotel Castel Dracula nedaleko Bistriti. Je to místo, kam umístil Bram Stoker Draculův hrad. Turisté sem jezdili a hledali Draculův hrad, který zde však nikdy skutečně nestál. Ačkoliv turisté nalezli řeky Prut i Siret, nebo hotel Coroana de Aur, Boržský průsmyk, nebo město Bistrita, stále hledali Draculův hrad. Proto se Nicolae Ceaucescu v roce 1983 rozhodl přesně na místě a přesně podle popisu v knize postavit turistům Draculův hrad – hotel. Je mi obrovskou ctí, že ředitelku hotelu, paní Anu-Mariu Muscar mohu řadit mezi mé dobré přátele.
Sám jste napsal knihu DRACULA – Světlo a stín Řádu draka. Můžete několika slovy tuto svoji knihu představit?
Má kniha Dracula: Světlo a stín Řádu draka volně navazuje na román Brama Stokera Dracula. Je to klasický gotický hororový román. Při jeho psaní jsem se v těch kapitolách, které popisují osudy Stokerových hrdinů, snažil co nejvíce zachovat a napodobit Stokerův styl psaní a podle ohlasů se mi to snad i povedlo. Na rozdíl od původního románu však ve své knize popisuji skutečné historické postavy, události a místa. Kniha je doplněna rejstříkem pojmů a fotografickou přílohou, abych čtenáři co nejvíce přiblížil historické souvislosti a umožnil mu poznat popisovaná místa.
Zkuste přiblížit kolik času jste napsání knihy věnoval? A kde všude je v současné době k dostání?
Nejsem spisovatel, který se psaním románů živí. Jak jsem již podotknul, původně jsem knihu psal jen tak pro radost pro sebe „do šuplíku“ a chtěl jí vydat pouze vlastním nákladem pro svou rodinu a známé. Po jejím sepsání jsem jí poslal své známé na korekci textu a ta mi řekla, že bych měl zkusit knihu nabídnout vydavatelstvím, že se velice dobře čte. Tak jsem to zkusil a ono to vyšlo… J
Pokud mám poslední informace, tak na pultech knihkupectví je kniha již vyprodána a pár posledních kusů má ještě k prodeji vydavatelství Zoner Press.
Pro Rumunsky hovořící mám překvapení – kniha v roce 2013 byla přeložena do rumunštiny a pod názvem Dracula: Lumina si umbra Ordinului Dragonului vyšla v Rumunsku ve vydavatelství Meteor Press Romania. Kniha byla křtěna v Hotel Castel Dracula v červnu 2013 na konferenci o turistickém ruchu okresu Bistrita-Nasaud, kde byl přítomen i senátor Dorin Dobra a další představitelé politického a kulturního života a kde jsem měl tu čest mít u příležitosti křtu mé knihy proslov. Druhý křest se konal o několik dní později na půdě Universitatea din Bucuresti za účasti představitelů pedagogické a studentské obce fakulty cizích jazyků.
Od vydání knihy již několik let uběhlo. Jste s odstupem času spokojen s tím, jak byla veřejností přijímána? Je něco, co byste na ní dnes změnil?
Bohužel je potřeba rozbít mýtus, který je u veřejnosti zakořeněn. Věřte mi – autor je u nás až na posledním místě. A to nejen, co se týká autorského honoráře, ale i strategie prodeje a propagace. Navíc v této branži není vše tak, jak má být. Mám nyní na mysli zejména marketing, umístění knihy v obchodech (mezi novinkami, v úrovni očí, upoutávky a plakáty ve výloze atp.). Všimněte si, jaké knihy jsou vystaveny ve výkladu obchodu, jaké pak u vchodů prodejen mezi novinkami… Kolik lidí takové knihy kupuje? Jdou skutečně právě tyto knihy na odbyt? Vše je bohužel o penězích. Ale to mi nevadí. Já tu knihu nepsal pro zisk, ale protože mne to bavilo a obohatilo o nové poznatky v oblasti historie nejen Rumunska (věděl jste například, že Dracula byl zajat Janem Jiskrou z Brandýsa?? Že byl ve vzdáleném příbuzenském vztahu s Erzsebéth Báthory?? ).
Kniha rozhodně oslovila cílovou skupinu – milovníky goth kultury, Rumunska a klasických gothických horrorů. Mimochodem za české vydání knihy jsem obdržel v roce 2010 ocenění za přínos gothické literatuře a v roce 2015 jsem získal Cenu literatury v Rumunsku, což je pro mne obrovskou ctí. Ohlasy na mou knihu mám převážně kladné a to nejen od známých a přátel. Dostávám dokonce dotazy od neznámých osob, zda nechystám pokračování.
Co je mi vytýkáno, a s čím s odstupem plně souhlasím, je uspěchaný konec knihy. Závěrečná kapitola a finále jako by byly psány v poklusu. Na druhou stranu epilog přímo vybízí k pokračování a tak na něm pracuji. Pokračování je již téměř hotové, včetně přebalu a ilustrací. Komplikace nastali s možnými vydavateli, ale jednání o vydání pokračování nejsou ještě uzavřena.
Co se týče Rumunského vydání mé knihy, mám takové informace, že do konce roku bude určitě plně vyprodána, čili na naše poměry takový malý bestseller (smích). Honorář z rumunského vydání mé knihy jsem se rozhodl věnovat na údržbu historických památek v Rumunsku.
Na obalu vaší prvotiny se o Vás dozvídáme, že vampyrismu a postavě Draculy se věnujete v podstatě již od dětství. Můžete krátce vyjádřit, co vás na postavě Draculy tolik fascinuje?
Právě souvislosti. Na jedné straně krvelačný a bezcitný upír Dracula a na straně druhé rumunský národní hrdina Vlad III. Draculea Tepes. Bojovník proti osmanské rozpínavosti, vlastenec, středověký krutý, ale spravedlivý panovník, který pozdvihl valašské hospodářství a byť svérázným způsobem, odstranil ze země žebráky a tuláky, jakož i kriminalitu. Ale zajímají mne i ty otazníky kolem skutečného Draculova života, jeho smrti, posledního odpočinku, otazníky kolem vykopávek v místě jeho hrobu na ostrově Snagov, ale i záhady kolem vzniku románu Dracula.
Ještě bych se vrátil k Rumunsku. Kdy jste vy osobně tuto zemi ležící v jihovýchodní části Evropy poprvé navštívil? A dokážete porovnat stav země v té době s tím, jak Rumunsko vypadá dnes?
To bylo kolem roku 1984. Bylo mi čtrnáct a jel jsem na dovolenou s rodiči a příbuznými do Bulharska k moři. Pamatuji si jen žebrající děti, které se ihned seběhli s nataženými dlaněmi kolem auta, když jsme někde zastavili na odpočívadle, nebo na semaforu. V paměti mi dále utkvěla vzpomínka, že tehdy při návštěvě Bucuresti nám v nějakém bufetu nechtěli prodat jídlo, protože jsme neměli „bilety“ (potravinové lístky). Když si chtěl v tom bufetu otec koupit láhev piva, musel si prázdnou láhev koupit od jiného zákazníka, který měl již dopito, a až tehdy mu byla plná láhev piva prodána. Pamatuji si, jak matka prodala náš propanbutanový vařič žebrákovi v nějakém podchodu, protože nám v bance nechtěli prodat leie za „obyčejné“ československé koruny (chtěli po nás dolary), a následně si v Bucuresti koupila za tyto peníze nádherné broušené skleničky.
V roce 2008 jsem nakoupil několik kartonů plechovek českého piva (úplatky), několik sáčků bonbonů a sušenek (žebrající děti) a s těmito vzpomínkami jsem se rozjel poznat kraj Draculy na vlastní pěst! Byl jsem jak v říši divů! Na žádné žebrající děti jsem nenarazil, žebráky bych spočítal na prstech jedné ruky (projděte se Prahou!), auto ani nic jiného mi nikdo neukradl. Obchody a ostatní služby jsou na naprosto stejné úrovni, jako u nás. Co u nás však nikde nenajdete, je dech vyrážející slušnost, srdečnost, úsměv a ochota nejen personálu v hotelích a obchodech, ale i obyčejných lidí ve městech i na venkově. V roce 2008 jsem navštívil Hotel Castel Dracula nad průsmykem Borgo, Draculův skutečný hrad Poienari, rodný dům v Sighisoaře, knížecí dvůr v Curtea de Arges, Transfagarasan a Draculův hrob na ostrově Snagov. Pobyl jsem rovněž dva dny u moře v Mamai. Okamžitě jsem si tuto zemi zamiloval a slíbil si, že se sem musím vracet. Následující rok 2009 jsem již týden strávil v Mamai a navštívil knížecí dvůr Targoviste, hrad Bran a hrad Corvinilor v Hunedoaře. Tím jsem navštívil všechna místa, o kterých jsem chtěl ve své knize psát.
V éře socialismu bylo Rumunsko skutečně chudá země s prázdnými obchody a s potravinovými příděly. Obdivuji, jaký neskutečný krok učinili Rumuni po roce 1989 kupředu. A to nejen ekonomicky, ale zejména myšlením. Pominu fakt, že obchody a služby jsou tam na stejné úrovni, jako u nás. Pouze s tím rozdílem, že je tam mírně levněji, než u nás. Nejvíce mne však udivuje to myšlení lidí, kteří se neustále usmívají, snaží se vám všemožně poradit a pomoci.
Například jsem poobědval v rodném domu Draculy v Sighisoaře. Odcházel jsem a po chvíli na ulici za mnou vyběhl číšník a mával na mne fotoaparátem, který jsem si zapomněl na stole. Nebo v samoobsluze v Cluji-Napoce jsme si při cestě kupovali láhev minerálky. U pokladny se mne paní cosi ptala, zkoušel jsem jí anglicky odpovídat, ale nerozuměla mi. Potom zavolala na svou kolegyni a ta za okamžik přiběhla s tou samou minerálkou, ale řádně vychlazenou. Paní u pokladny mi posunky naznačila, zda chci skutečně tu teplou z regálu, nebo vychlazenou z ledničky. Dále jsem přijel do vesničky Gruiu, odkud je vidět ostrov Snagov, kde se nachází Draculův hrob. Bohužel na ostrov se tehdy dalo dostat jen převozem z Gruiu, který tam však v tu chvíli nebyl. Pouze tam kdosi na ostrov na člunu stěhoval skříň do monastýru. Pán se nás cosi zeptal rumunsky, anglicky jsem mu odpověděl, že nerozumím. Následně jsme se ale lámanou angličtinou němčinou domluvili, že pán tam převeze skříň a vrátí se pro nás a na ostrov nás převeze. To také udělal. Ba co víc, počkal, až si prohlédneme monastýr i hrobku a pak nás opět převezl na pevninu. Za tyto služby jsem mu dával 40 RON (asi 300,-Kč). Ty rázně odmítl. Nabídl jsem mu tedy karton českých piv, ale ty také nechtěl. Karton jsem tedy rozdělal a dal mu alespoň jednu plechovku, kterou po chvíli s projevem díků přijal.
Dále právě v Mamai jsem před hotelem Victoria zapomněl zamknout můj zaparkovaný vůz. To jsem zjistil až druhý den. Ačkoliv byly ve voze viditelně umístěné cenné věci, nic se neztratilo.
No řekněte sami, je něco podobného u nás možné?
Rumunsko má u nás v ČR u mnoha lidí ne úplně pozitivní pověst. Čím je to podle Vás způsobeno?
Podle mne je to jednoznačně dáno ekonomikou země v době nedávno minulé. Spousta lidí tehdy cestovala na dovolené právě k moři do Rumunska, nebo přes něj do Bulharska. Ten obraz země jim zůstal vryt do paměti dodnes. Nyní je v módě Egypt, Španělsko, Itálie či Chorvatsko, nebo exotické země jako Turecko a jiné. Mnoho lidí dokonce v Rumunsku nikdy nebylo, ale mají „zaručené“ zprávy od těch, kteří tam kdysi před mnoha lety byly. To je však minulost. Rumunsko tehdy a dnes je propastný rozdíl. Kdo neuvidí na vlastní oči, neuvěří.
Málokteré země v Evropě se může co do krásy Rumunsku rovnat. Kdybyste měl vy osobně vyzdvihnout jednu věc, kterou máte na Rumunsku nejraději, co by to bylo?
Všechno! (smích) Historie, kuchyně, rumunská srdečnost, příroda, folklór, památky… Pokud bych si měl však vybrat skutečně jen jednu věc, bude to zcela určitě srdečnost lidí.
To je ode mne vše. Ještě jednou díky za Váš čas. Ať se Vám daří!
Já děkuji Vám za milý rozhovor a přeji Vám mnoho spokojených zákazníků.